Italové nacházejí zmínky o loveckém psu, kterého považují přinejmenším za předchůdce svého ohaře, již v dílech antických autorů Xenofónta, žáka Sókratova, z 5. stol. př. n. l., Gratia Falisca, římského básníka doby Augustovy, který složil didaktickou báseň o lovectví Cynegetica, z níž se bohužel zachovala jen neúplná první kniha, ve stejně nazvaném díle Marca Aurelia Nemesiana z 3. stol. n. l., z něhož se rovněž zachovalo jen prvních 325 veršů, u Seneky, a samozřejmě v Arrianově spisku O lovectví z počátku 2. stol. n. l. Z díla Lo pargait chasseur francouzského autora Sélicourta z roku 1683 je citována poznámka, že nejlepší honiči pocházejí z Itálie a Piemontu, tedy z oblasti na severu Itálie, sousedící s Francií a Švýcarskem. Používá se samozřejmě výrazu "griffon", který naznačuje skutečný francouzsko-italský původ tohoto ohaře. Nejstarší zobrazení italského ohaře je spatřováno na Mantegnově fresce (1431 - 1506) v Ducal Palace v Mantui, která zachycuje loveckého psa při práci. v následujících stoletích byl spinone mimořádně oblíbeným loveckým psem italské šlechty a díky tomu se také dostal na množství obrazů, kreseb a rytin, které podobně, jako zobrazení starého španělského ohaře naznačuje původ pointra, svědčí o společném původu kontinentálních ohařů a úzké propojenosti všech drsnosrstých ohařů, používaných především k vodním pracím v Itálii, ve Francii, ve Španělsku, stejně jako v Německu, nebo konečně u nás v podobě českého fouska. Právě hrubosrstý ohař z Čech, známý doložené již ve středověku, zřejmě výrazně ovlivnil vývoj hrubosrstých kontinentálních ohařů, včetně francouzských a italských grifonů.

První podrobný popis italského ohaře podává v roce 1886 F. Delor a vzápětí, roku 1887, byl sestaven první oficiální standard tohoto plemene italskou Societa Braccofila. V roce 1904 vytvořil Angelo Vecchio ideální portrét italského spinona, který je vlastně vzorem do dnešních dnů. Jeho kresba byla údajně inspirována malbou G. B. Quadrona (1844 - 1898), umělce právě v oblasti Piemontu, vyhlášeného lovce a znalce plemene. V moderním chovu se prosadilo nejvýrazněji úsilí dr. Paola Brianziho.

Zjevně je příbuznost italského spinona s francouzským griffon d´arret a poil dur (Korthals) a griffonem Bouletovým (griffon a poil laineux), přestože ti jsou zařazeni v podskupině 3, typ grifon a s dalšími, byť oficiálně neregistrovanými grifony z Francie a např. plavým bretaňským, z Nivernais či se středním francouzským honičem (neboť ohaři jsou z honičů odvozeni) briquet griffon vendéen.

Standardem je italský spinone charakterizován jako rustikální, pozorný, náruživý lovecký pes, použitelné vždy a všude, s největším uplatněním při vodních pracích, v bažinách a hlubokých lesích, s doslova sladkým charakterem, který se mu obráží ve výrazu inteligentních očí s jemností téměř lidskou. Vyznačuje se vytrvalostí, odvahou, odhodláním, s nímž se pouští i do nejobtížnějších terénů, křovin nebo do hluboké, studené vody, což mu také usnadňuje silná kůže, krytá tvrdou, hustou srstí.

Dlouhá hlava s dobře vyznačeným týlním hrbolem je proporční, čenichová partie je polovinou celkové délky, která činí 4/10 kohoutkové výšky. Velký nos zakončuje přímou linii hřbetu čenichové partie, zbarven je masově u psů bílých, lehce tmavší u psů bílooranžových a hnědý u psů v barvě kaštanové. Spíše tenké pysky jsou dobře přilehlé, jejich přední část je hranatá. Čelisti působí silně, perfektní chrup je nůžkového skusu. Stop je jen jemně vyznačen. Velké, dobře otevřené oči jsou kulaté, v základě zbarveny žlutě až okrově, více či méně sytě podle barvy srsti. Pigmentace víček je stejná jako u nosu. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně nízko, v normální pozici nemají přesahovat více než o pět centimetrů linii nasazení krku. Nošeny jsou visící, přilehlé, s malou vůlí postavení, konec boltce je lehce zakulacený. Kryty jsou krátkou srstí, s delšími chlupy na okrajích. Krk je silný, svalnatý, nesen v pevném oblouku. Hrudní končetiny jsou rovné a rovnoběžně, dobře zaúhlené, tlapy okrouhlé, sevřené, s dobře klenutými prsty. Tělo stejně dlouhé jako kohoutková výška, hřbet široký, lehce sešikmený od krku a rovný k bedrům; pánevní končetiny dlouhé, dobře osvalené. Ocas v linii zádě, nesen vodorovně nebo dolů, kupíruje se 15 až 20 cm od kořene. Srst je tvrdá, hustá, lehce zvlněná, v délce od 4 do 6 cm, kratší na hlavě a uších, stejně jako na bocích a vnitřní straně končetin. Typická je brada a knír. Zbarvení bíle, bílé s oranžovými skvrnami, bíle stejnoměrně přecházející do oranžova, bílé s kaštanovými skvrnami nebo přecházející do kaštanové barvy. Výška je u psa stanovena v rozmezí 60 - 70 cm, u feny 58 - 65 cm, hmotnost od 32 do 37 kg, resp. od 28 do 32 kg.